Cold Bite: Nevyžádaná dovolená

31. ledna 2017 v 20:30 | Unknown Reliant |  Cold Bite

"Já to pořád nechápu." Ozval se Ray po dvaceti minutách jízdy autem doprovázené popovými hity z konce minulého tisíciletí. "Proč předstírala, že je Melisa? A pokud věděla, kdo Melisa opravdu je, proč nacpala do postele mě, a ne tebe?" Ušklíbl jsem se. "Možná proto, že jsem tam nebyl." Na moment jsem se odmlčel a nahlédl do navigace. "Kdybys znal Melisu tak jako já, nepřekvapilo by tě to." Odbočil jsem z hlavní silnice a zamířil k jezeru. Jak jsme se přibližovali k vodě hustý les pomalu ustupoval. "Myslíš si, že je to dobrej nápad?" Ray pozorně sledoval horizont před námi. Kývl jsem. "Myslím, že přesně tohle chtěla. Stejně nemáme žádnou jinou stopu. Nebudu jen sedět a čekat." Z kufru se z ničeho nic ozvalo nespokojené dupání doprovázené mohutným vrčení. Obrátil jsem oči v sloup. "Musíme zastavit." Ray nechápavě zvedl obočí. "Nebudu riskovat, že zničí i tohle auto." Kývl jsem směrem ke kufru. Musel jsem přiznat, že při vytváření toho zvířete jsem zanedbal několik velice důležitých aspektů. Intenzita vrčení se za těch pár desítek vteřin vyšplhala na úroveň hodně naštvaného vrtulníku. Trochu neochotně jsem opustil bezpečí auta, otevřel jsem kurt a obrovská vrčící koule se kolem mě prohnala jako blesk. Než jsem se stihl otočit, byl už dávno někde v lese. Vrátil jsem se do auta a při pohledu na Rayův nevěřícný výraz jsem se ušklíbl. "Ty si nikdy nezvykneš, co?" Nejistě zavrtěl hlavou. "Nechápu jak si mohl stvořit něco tak destruktivního." Zamručel. Musel jsem se zasmát. Destruktivní rozhodně byl. To beze sporu.



Přeskočil jsem nízký dřevěný plot a rozhlédl se. S Rayem v těsném závěsu jsem vykročil k dřevěnému domku. Musel jsem uznat, že Melisa měla opravdu vkus. Bylo to nádherné místo. Horské jezero před námi se ve slabém svitu podzimního slunce lesklo jako zrcadlo. Všude kolem se rozkládal hustý borovicový les a člověk se musel hodně snažit aby si všiml nepatrných známek okolní civilizace. Dům samotný byl nádhernou ukázkou klasické architektury minulé doby. Uvnitř bylo jako obvykle zhasnuto a starý Nissan stál zaparkovaný pod dřevěnou střechou vedle domu. "Myslíš, že je doma?" Ray nahlédl oknem do kuchyně. Pokrčil jsem rameny a zaklepal. Nic. Zaklepal jsem hlasitěji. "Meliso?" Křikl jsem přes dřevěné dveře. Ray mě zničeho nic chytl za rameno. Cukl jsem sebou. "Co je?" Mlčky ukázal nahoru. Okno v prvním patře bylo otevřené. Bezpečnostní systém byl narušený. Zamračil jsem se a vztekle rozkopl dveře. "Meliso?" Zařval jsem přes celý dům. Spíš jen ze zvyku. Ray vešel do kuchyně. "Hey Rote, je tu krev. Hodně krve." Ignoroval jsem ho. Bylo mi naprosto jasné, co se stalo už ve chvíli, kdy jsem viděl otevřené okno. Vyběhl jsem do patra. Podrážky bot se nepříjemně lepily k zaschlé krvi pokrývající dřevěné schody. Viděl jsem už hodně ošklivých věcí, ale pohled který se mi naskytl patřil rozhodně k těm nejhorším.
Melisino tělo, nebo spíš to co z něj zbylo, viselo vzhůru nohama zavěšené na dřevěném trámu. Vztekle jsem praštil do dřevěné zdi. Prkno pod mým úderem prasklo jako párátko. Ray vyskočil nahoru za mnou. Ve snaze vyhnout se všudypřítomné krvi zůstal raději stát na zábradlí. "No to mě poser." Zalapal po dechu. "Zavolej Tokkeho." Hodil jsem po něm návnadu a přitiskl skener k torzu. Obě nohy byly vyhozené z kloubů. Levá ruka bezvládně visela jen na pár vazech a druhá chyběla úplně. Musela hodně trpět. Prohlédl jsem si torzo. Všechno napovídalo tomu, že náš protivník je buď chytrý nebo totální šílenec. Prohrábl jsem si vlasy a udělal několik fotek. Tohle se za žádnou cenu nesmí dostat na veřejnost. Byl jsem trochu zklamaný, protože naše jediná stopa vykrvácela už tak před šestnácti hodinami a trochu šťastný, že tu nebudu muset uklízet já. Prohlédl ostatní místnosti v patře a vyšel z domu. Tokke se zrovna v tu chvíli prohnal kolem mě, div mě nesrazil na zem. Nábytek se kolem něj rozlétl jako by byl z papíru. Zavrtěl jsem hlavou. "Hovado." Procedil mezi zuby Ray a věnoval mi nejistý pohled. "Nad čím přemýšlíš?" Zapálil jsem si a opřel se zády o bok auta. "O tom, kolik hrobů by jsme museli vykopat nemít toho psa." Doufal jsem, že můj cynismus ho odradí od dalších otázek.
Stáhl jsem si masku a zhluboka se nadechl. Melisa mi sice lezla krkem. Ale byl to jeden z mála lidí, které jsem opravdu dobře znal a mohl se na ně spolehnout. Fakt, že jsem jí před několika lety opustil, nám nijak nebránil ve spolupráci. Tedy mě ne, jí to stále ještě nepřešlo. Musel jsem si přiznat, že její smrt mě zasáhla víc, než jsem čekal. Vstal jsem a s hrnkem čerstvé kávy jsem vyšel na balkon. Neměl jsem tušení kolik je hodin. Vlastně jsem si nebyl jistý ani co je za den. Vyhrnul jsem rukáv obleku a zmáčkl jedno z tlačítek na náramku. "Dnes je čtvrtek dvacátého prvního května dva tisíce dvacet devět." Nevěřícně jsem zamrkal. Byl jsem mimo víc než dva dny. Zatřásl jsem hlavou a zapálil si cigaretu. Celé tělo mě nepřirozeně bolelo a svět kolem mě se podivně vlnil. Tohle muselo přestat.
O hodinu později jsem konečně vylezl z koupelny a málem jsem zakopl o papírovou tašku s nákupem. Podle účtenky tady stála už pár hodin. Uklidil jsem jídlo a nacpal šedý oblek do plastového pytle za dveřmi. Slečna z čistírny by měla dorazit ráno. Plácl jsem sebou na gauč a mnul si zarudlý vpich po kanyle. Ať žije automatizovaný svět.
Kolem poledne mě probudil centrální počítač. "Příchozí hlasová zpráva. Kód nula nula dvacet osm." Otevřel jsem jedno oko. Pak druhé. Počítač začal znova křičet. "Zmlkni kurva." Zavrčel jsem rozespale. Počítač opravdu zmlknul. Neochotně jsem vstal a přiložil dlaň na skleněnou desku trčící ze zdi. Po několika minutách jsem se konečně dostal k oné zprávě. "Budu pár dní mimo, kontrolují mojí prověrku. Ozvu se ti hned jak dostanu povolení. Doufám, že na mě počkáš s naší věcí. En." Zavrčel sem a praštil pěstí do tvrzeného skla. "To si ze mě snad dělaj prdel."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama