Mikael's Diary: Love is (not) the Answer

21. prosince 2016 v 20:46 | Unknown Reliant |  Otherworld
Poslední týden mi připadal jako měsíc a atmosféra doma kvalitně zhoustla. Začal jsem, podobně jako před tím, utíkat před problémy do práce. Překvapil mě fakt, že to Adama nijak neznepokojovalo. Dny se táhly a chladné podzimní večery mi připomínaly, že je to teprve rok co jsem se odstěhoval od Niny. Zatřásl jsem hlavou aby odehnal myšlenky na minulost a odemkl vchodové dveře. Jonathan zrovna vystupoval z výtahu. Zamračil jsem se. "Ahoj, tys nebyl na poradě?" Zavrtěl jsem hlavou. "Šéf mě odvolal na druhou pobočku." Zamručel jsem. "Aha. Nechal jsem ti nahoře nějaký podklady. Měl bych už jít. Tak se měj." S úsměvem zamířil ke dveřím. V tu chvíli mi to došlo.


"Hej Jonathane.." Zavolal jsem z ničeho nic. Otočil se s tim ignorantským úsměvem na tváři. Ten ale záhy zmizel. Tedy hned po tom co mu moje pěst přistála na lícní kosti. "Co to proboha.." V šeru chodby vypadal docela vyděšeně. Obdržel ještě několik dobře mířených ran a jeho obličej se zbarvil do červena, stejně tak i moje košile. Překvapivě se ani nesnažil bránit. Možná z pocitu viny. Možná proto, že si uvědomil, že se svými šedesáti kilogramy nemá sebemenší šanci. Sevřel jsem pevně klopy jeho saka a přirazil ho ke zdi. "Vyklop to. Není to poprvé co? Jak dlouho to trvá?" Zavrčel jsem. "Víš co jsi? Jsi paranoidní kretén Miku. Kretén říkám." Hlas se mu třásl a oči měl přivřené jako by čekal poslední ránu z milosti. Ze dveří na opačném konci vykoukla paní Svensonová. "Mikaeli co se děje? Mám zavolat policii?" Starší dáma v růžovém županu vypadala ještě víc vystrašeně než on. "Ne, to je v pořádku." Pustil jsem ho. Zbabělejší útěk jsem snad v životě neviděl. "Beztak jsou to stejný kurvy jako on."

Třískl jsem za sebou dveřmi výtahu a zmáčkl číslo patra. Opřel jsem se zády o zeď a snažil se polapit dech. Po čtyřech patrech mi došlo, že vůbec netuším co to do mě vjelo. Prohlédl jsem si svou zkrvavenou pěst. Než jsem si stihl odemknout Adam rozrazil dveře a jeho pohled mě spálil na popel. "Ty ses asi posral ne?" Zařval přes celou chodbu. Vztekle jsem ho nacpal zpátky do bytu a zabouchl dveře. "Volal mi Johnatan. Můžeš mi říct co ti přelítlo přes čumák?" Zatnul jsem ruku v pěst. "Jestli si myslíš, že jsem slepej, tak se sakra pleteš." Vrčel jsem a cítil jak mi srdce tepe v krku. "Ty si se fakt zbláznil. Je to můj kolega!" Chytl mě za ramena a zatřásl se mnou. "Nevím co se s tebou děje, ale prober se." Těžce jsem polkl. Najednou mi nějak došli slova.
Několik dlouhých vteřin jsme tam nehybně stáli. Bohužel ani to mi nepomohlo se uklidnit. Zhluboka jsem se nadechl. "Nevíš co se se mnou děje? Tak já ti to řeknu." Můj hlas zněl najednou nějak divně. Cítil jsem krev hrnoucí se mi do tváří a oči mě pálily jak jsem se snažil zadržet pláč. "Vím, že mě podvádíš. Došlo mi to už tehdy." Adam ztuhl. Pustil mé rameno a svěsil hlavu. Já bez dalšího slova zmizel v ložnici. Sedl jsem si na postel a schoval obličej do dlaní. Není to tak dávno co jsem takhle seděl ve svém starém bytě. Slzy se mi kutálely po tvářích a já stěží lapal po dechu. Hlavou se mi prohnal poslední rok. Snažil jsem se přijít na to, kde jsem udělal chybu. Měl jsem tohle zapotřebí? Zasloužil jsem si to? Zřejmě ano.
Adam tiše vstoupil do ložnice a posadil se vedle mě na postel. Ani jsem se na něj nepodíval. "Nechci s tebou mluvit." Procedil jsem mezi zuby. Adam si povzdychl a položil mi ruku na rameno. Otřásl jsem se. Měl jsem pocit jako by na mě sáhla sama smrt. "Jen jsem ti chtěl říct, že to neni tvoje vina." Zašeptal. Bez dalšího slova vstal a zmizel stejně tiše jako přišel.

Když jsem se konečně vzpamatoval, bylo skoro ráno. Vstal jsem z postele a sáhl do skříně. Vytáhl jsem jsem ošoupanou papírovou tašku a společně s kabátem ji odnesl do předsíně. Adam ležel na v obýváku na sedačce a jako obvykle ze spaní něco mumlal. Zatřásl jsem hlavou. Ani tak se mi nepodařilo zahnat slzy. Došel jsem k němu a klekl si vedle gauče. Několik desítek minut jsem tam tiše seděl a poslouchal jeho mumlání. Nedokázal jsem zastavit vodopád slzy, když se mé prsty zlehka svezly po jeho rozcuchaných vlasech. Měl bych ho nenávidět. Nešlo to. Nedokázal jsem to.
Kráčel jsem stejnou ulicí jako před rokem. Temné mraky nad městem a hustý déšť jen upevňoval ty chmurné vzpomínky. Došel jsem k železniční stanici. Jediné místo ve městě, kde se dal v pět ráno koupit alkohol. Prodavač na mě koukal trochu nedůvěřivě. Zřejmě v něm má široká kapuce a papírová taška, kterou jsem skrýval pod kabátem vzbudila pocit nebezpečí. Ani mě to nepřekvapilo. Zaplatil jsem za láhev rumu a vyšel zpět do deště.
Když jsem došel k mostu, chyběla mi kromě vůle udržet se na nohou i většina rumu. Vyšel jsem nahoru a sedl si na zábradlí. Pod mýma nohama se v dešti a slabém svitu vycházejícího podzimního slunce kovově leskla železniční trať. Vytáhl jsem z papírové tašky svůj starý deník. Už to bude rok, co jsem ho měl naposledy v ruce. Nalistoval jsem poslední popsanou stránku. Ještě před tím, jsem dopil zbývající polovinu hořkého alkoholu a láhev se záhy roztříštila o koleje. Zalapal jsem po dechu. Třicet metrů pod mýma nohama teď mezi střepy ležela moje odpověď.
Mikaels diary 22.11. 2015

"Budu tu na tebe čekat, tak dlouho, jak budu muset.
Jen mě nenuť se dívat, jak tě to pomalu sžírá."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 7. ledna 2017 v 23:24 | Reagovat

pěkně napsáno
Spřátelíš?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama