Mikael's Diary: Closer to the Edge

21. prosince 2016 v 20:44 | Unknown Reliant |  Otherworld
Bylo to už pár týdnů co matka odjela. Bohužel její návštěva nebyla zdaleka to nejhorší, co se v poslední době dělo. Seděl jsem v pracovně, kterou jsme s Adamem zřídili místo pokoje pro hosty a prohrabával se snad metrovým štosem papírů. "Zlato neviděl si tu složku?" Z kuchyně se ozval podrážděný hlas následovaný tupou ránou. "Jakou složku?" Obrátil jsem oči v sloup. "Tamtu složku." Místo odpovědi se ozvala další rána. Po ní následovala série kroků s kadencí hodně naštvaného nosorožce. Adam se objevil ve dveřích. "Děláš si ze mě prdel, žejo? Celou noc jsem dodělával koncept pro Michele, od rána stojím v kuchyni a ty nejsi schopnej najít jednu posranou složku bez mojí asistence?"


Věnoval jsem mu nechápavý pohled a raději pokračoval v hledání. "Koukni se do šuplíku." Řekl, když pochopil, že se reakce z mé strany nedočká. Vztekle jsem ho otevřel. Žlutá složka ležela hned navrchu. Překvapeně jsem zvedl obočí. "Jak si to věděl?" Adam obrátil oči v sloup. "Protože jsem jí tam dal." Odsekl. V tu chvíli už se krev začala vařit i ve mě. "Tak proč mi kurva nadáváš? Kolikrát jsem ti říkal, ať mi v tom neděláš bordel!" Prudce jsem vstal a začal tlustý spis násilně cpát do kožené brašny. "V tom už se větší bordel snad ani udělat nedá! Ani netušíš jak mě to sere! Kam se podívám, tam je hromada tvejch zasranejch papírů!" Ve snaze se uklidnit jsem strčil hlavu do skříně a začal hledat čistou košili. Nepomohlo to. "Tak tebe to sere? Bohužel moje práce se nedá nacvakat do počítače. Pokud tě tak moc sere, že pracuju, můžu se začít celej den válet u počítače jako někdo." Zařval jsem spíš do skříně než na něj. "Neser mě. Moc dobře víš, že pracuju!" Zavrčel Adam a třískl dveřmi. Zalapal jsem po dechu. Posledních čtrnáct dní to bylo pořád to samé dokola. Namyšlený programátor a manažer stejné firmy pod jednou střechou nejsou ideální kombinace pro klidné romantické večery.

Vyšel jsem z ložnice a povzdychl si. Na hádky místo snídaně si nikdy nezvyknu. Natáhl jsem se pro kabát a šel se rozloučit. Došel jsem do kuchyně. Adam tam stál s obrovským kuchyňským nožem v ruce a tvářil se nabroušeně. Naklonil jsem se k němu a pokusil se ho políbit na tvář. Uhnul. Trochu jsem znejistěl a nahodil ublížený výraz. "Jak chceš." Znovu jsem si hlasitě povzdychl a v tichosti se uklidil do práce.
Po šesti nudných hodinách práce a dalších třech, ještě nudnějších strávených na poradě, jsem se otrávený plazil domů. Zmáčkl jsem tlačítko výtahu a opřel se o zeď. Najednou se přede mnou otevřely kovové dveře. "Miku!" Zamračil jsem se. Kolega se zjevil na šeré chodbě jako přízrak. "Neříkej mi tak. Co tady děláš?" Promnul jsem si unavené oči a stěží se ubránil zívnutí. "Nesl jsem Adamovi další podklady pro tu aktualizaci." Zamrkal jsem. "Proč to neposlali po mě?" Jen pokrčil rameny. "Musím běžet. Tak zítra." Otráveně jsem kývl a zalezl do výtahu. Periferním viděním jsem ještě zaregistroval jeho mávání přes skleněné dveře. "Idiot." Procedil jsem mezi zuby.

Když jsem konečně otevřel dveře bytu, málem jsem omdlel. Že se Adam vyžíval v úklidu, pro mě nebylo nic nového, ale to co na mě čekalo doma bylo trochu moc. Tyhle přehnané úklidové akce jsem k smrti nenáviděl. "Kde mám pantofle?" Otevřel jsem dveře koupelny. Málem mě oslepilo vyleštěné zrcadlo naproti. Adam vystrčil hlavu ze sprchy. "Ty už jsi doma?" Tvářil se trochu překvapeně. "Jo. Kde mám pantofle?" Zopakoval jsem. "V botníku, kde jinde? A večeři máš v lednici." Zase zmizel za plastovou zástěnou. Otráveně jsem zamířil na gauč. To poslední na co jsem měl chuť bylo nějaké z Adamových extrémně zdravých, kreativních jídel.

O hodinu později jsem ležel na gauči s pivem a cigaretou a snažil se pochopit zápletku nějakého filmu, natočeného dávno před rokem 2000. Adam se připlížil do obýváku a plácl sebou vedle mě. "Sereš mě." Řekl naprosto flegmaticky s pohledem zabodnutým někam daleko za víc jak metrovou televizí. Věnoval jsem mu uražený pohled a chtěl říct něco na svou obhajobu, ale nestihl jsem to.

Po půl hodině jsem s trenkami v ruce vstal z gauče. "Co je?" Ozval se o pár kousků oblečení bohatší Adam. "Tohle nemá smysl." Se sklopenou hlavou a nechápavým pohledem zabodnutým v zádech zamířil do koupelny. Zavřel jsem se do sprchy ve snaze dostat svůj přepracovaný mozek daleko od ranní hádky a vynuceného sexu. Kdy naposledy jsem tohle zažil? Pustil jsem horkou vodu a zavřel oči. Okamžitě jsem je zase otevřel. Odpověď kterou mi mozek nabídl, se mi ale vytěsnit nepodařilo. Dveře koupelny se náhle otevřely. "Volá ti máma." Ozval se Adam. "Řekni jí, že ostuda její rodiny umřela." Zavrčel jsem a třískl sprcháčem o zem. Když odešel, praštil jsem pěstí do zdi. Ještě matka k tomu. Moje nálada už snad nemohla být horší. Nebyl jsem si jistý jestli slza, která se mi z ničeho nic svezla po tváři, byla projevem lítosti nebo vzteku. Něco mi říkalo, že tohle už dlouho nevydržím a vzpomínka na zoufalství, které jsem zažil s Ninou, mou situaci příliš neodlehčovala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama