Mikael's Diary: It's (not) the end

25. září 2016 v 23:47 | Unknown Reliant |  Otherworld
Měl sem pocit, že se čas zastavil. Tlukot vlastního srdce jsem cítil hluboko v krku. Skoro jsem zalapal po dechu a sklopil pohled na své třesoucí se ruce. Co teď? Netušil sem co říct a moje matka netrpělivě čekala na odpovědět, jako hladová lvice. Nesnášim kočky. Povzdychl sem si a stále se neodvažoval na ni podívat. Po pár dalších vteřinách mě z přemýšlení mě vytrhl Adamův chladný hlas. "Udělej to."



Leknutím jsem snad zapomněl dýchat. Ještě jsem zaslechl jak se za ním zabouchly vchodové dveře. Cítil jsem jak se mi do očí tlačí slzy a nebyl jsem si jistý, jak dlouho dokážu zachovat před matkou ten neutrální výraz. Skousl jsem si ret. Neměl jsem tušení jak dlouhou tam Adam stál, ale bylo jasné, že minimálně poslední část naší konverzace slyšel. Krev mi začínala vřít v žilách a ruce se třásly čím dál tím víc.

Praštil sem pěstí do konferenčního stolku. Matka, která si mě celou dobu pečlivě prohlížela, téměř nadskočila leknutím. Ustaraný výraz se změnil v něco co připomínalo zděšení. Probodl jsem ji pohledem, a prudce vstal. V afektu jsem za sebou třískl dveřmi a zmizel v ložnici. Vztekle jsem sebou praštil o postel a obličej zabořil do polštáře. Srdce mi bilo jako o závod. Zavřel sem oči a násilně se pokoušel uklidnit. Ne, že by to šlo.

O pár minut později, když sem konečně dokázal trochu racionálně uvažovat, jsem se posadil v posteli a sáhl do šuplíku. Roztřesenýma rukama jsem vytáhl krabičku cigaret. Zapálil jsem si a došel k oknu. Otevřel sem ho dokořán a podíval se ven na ulici. Venku už byla skoro tma a k tomu stále opravdu hustě pršelo. Domy kolem najednou vypadaly jako neprostupná betonová zeď. Nebyl to příliš veselý pohled. Cítil jsem jak se mi do oči znovu tlačí slzy. Nebylo to tak úplně jenom o mě a o tom jak moc jsme se za tu dobu s Ninou začali nenávidět. Byl sem připravený říct matce, že to neudělám a byl sem ochotný si za tím stát, bez ohledu na možné následky.

Po chvíli přemýšlení jsem si uvědomil, že mě samotného to vlastně ani nepřekvapilo. Bohužel Adamova přítomnost dala téhle situaci úplně jiný rozměr. Neměl to slyšet. Nikdy. Nedokázal jsem si představit co se mu muselo v tu chvíli prohnat hlavou. Opravdu sem si přál ho toho ušetřit. Promnul jsem si oči. Tohle se nemělo stát. To nemohl přijít o pár minut později?

Odhodil sem nedopalek a vstal. Odhodlaně jsem sáhl po telefonu ležícím na nočním stolku. Po pár minutách hovoru jsem se s kabátem a peněženkou v ruce vyplížil bytu. Venku stále hustě pršelo. Než sem došel ke kavárně, byl jsem promočený od hlavy k patě. Nespokojeně sem zamručel a vešel dovnitř. Kovový zvonek nad mou hlavou přívětivě zacinkal. Zhluboka jsem se nadechl.
Adam seděl jako vždy u našeho oblíbeného stolu. Pověsil sem mokrý kabát na věšák a posadil se proti němu. Kavárna byla, až na dvě dívky sedící v opačném rohu místnosti, liduprázdná. Vytáhl sem cigarety z kapsy. "Zlobíš se?" Začal sem hloupě. Samozřejmě, že měl právo na to být naštvaný. Prohrábl jsem si mokré vlasy. Adam zvedl hlavu, smutně se usmál a zavrtěl hlavou. "Musíš udělat to, co je správné." Dodal polohlasem. Já se zamračil. "Tohle ale neni správný." Procedil sem mezi zuby. "Nevezmu si jí, ani kdyby mi za to platili zlatem." Mračil sem se. "Zapomeň na to. Mámu odvezu zítra na letiště a nebudu to řešit." Adam se natáhl pro sklenici červeného. "Riskuješ ztrátu rodiny. To nechci." Sklopil sem hlavu a zabodl pohled do podlahy. "Ty jsi moje rodina." Zašeptal sem a cítil jak se mi krev hrne do tváří. Adam natáhl svou ruku přes stůl a prsty lehce přejel po hřbetu té mé. "Je mi jedno jak se rozhodneš. Pochopím to. Nic jiného mi asi ani nezbývá."

Dveře ložnice se s tichým vrznutím otevřeli. Adam se ani neobtěžoval za sebou zavřít a já s žuchnutím dopadl na postel. "Počkej. Zavři ty dveře. Noták." Kňučel sem polohlasem a snažil se ho zastavit. Po pár skleničkách se naše nálada poněkud zlepšila a fakt, že vedle v pokoji leží má nasraná matka se nás v tu chvíli taky nějak netýkal. Adamovi ledové prsty sjely k okraji mých kalhot. "Slyšíš mě sakra?" Chytl jsem ho za zápěstí. Ztuhl a něco nespokojeně zamručel. Zavřel dveře a vrátil se do postele. Těžce si oddychl. "Co je?"Lehce sem ho objal. "Úplně si zabil atmosféru." Ušklíbl se. "Tak promiň." Zakňučel sem a políbil ho na rameno. "Měl bys to napravit." Zašeptal po chvíli do tmy.

*********

Zaslechl jsem bouchnutí dveří a konečně se svezl po zdi balkonu na chladné dlaždice. Možná jsem doufal, že mě díky tomu matka nezahlédne z okna taxíku. Možná mi bylo úplně jedno, jestli se na mě ještě kdy podívá. Rozklepanou rukou jsem se snažil zapálit cigaretu, kterou jsem nervózně tiskl mezi rty. V posledních dvaceti minutách se toho stalo opravdu hodně. Tedy rozhodně víc, než kolik jsem byl po týdnech úmorné práce a jinak naprosto bezstarostného života unést.
Matně jsem si pamatoval jak hrnek s kávou dopadl na zem a roztříštil se po celém obýváku. Adamův hlas v pozadí a sérii těch nejhorších nadávek adresovaných mé matce. Ty nějak vycházely z mých úst, aniž bych byl schopný to ovládat. Zpětně jsem si uvědomil, že jsem to zřejmě ani nezkusil.

Povzdychl jsem si a odhodil nedopalek. Adam se objevil ve dveřích balkónu se soucitným výrazem ve tváři. "Měl bys něco sníst." Řekl polohlasem a aniž by čekal na odpověď nasoukal se na balkón vedle mě. Deku v jedné ruce, talíř s toasty ve druhé. Pokusil sem se o úsměv. Zabalil sem se do deky a opřel se hlavou o jeho rameno. "Bylo to zlý?" Špitl jsem. To on byl matku vypravit k taxíku. Jen se ušklíbl. "No na mě byla hodná." Nacpal si toast do pusy a sáhl po balíku piv stojícím u zdi. Vytáhl dvě a jedno mi podal. Vychlazené tak akorát díky chladné podzimní noci. Zarazil sem se. "Vážně máme pivo k snídani?" Adam se usmál s pusou plnou toastu. "Jo jo, je mi to jasný." Chvíli bylo ticho. Jen tak jsme tam seděli na zemi a užívali si snad to nejstudenější ráno jaké jsem kdy zažil. Možná to byl jen můj pocit. Jako ticho po bitvě. Pak se konečně ozval Adam. "Nemusel si na ní bejt až tak hnusnej." Škodolibě se ušklíbl. "Teda je fakt, že po ránu nejsi ten nejmilejší člověk, ale i tak.." Než stihl dokončit větu, narval sem mu do pusy poslední toast. "Za prvé, nesnáším, když mě někdo vzbudí. Za druhé, ještě víc nesnáším když se mě někdo snaží oženit." Začal se smát div se neudusil. I já se smál. Konečně. Bohužel jsme oba věděli, že tohle nebyl ani zdaleka konec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Žet | Web | 12. října 2016 v 22:31 | Reagovat

Zdravím, velmi povedené, moc dobře se to četlo ☺ myslím to vážně, dlouho jsem nic tak dobrého nečetla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama