Mikael's Diary: Life After

31. ledna 2016 v 20:49 | Unknown Reliant


Probudil mě zvonek.

Nespokojeně jsem se převalil na bok a přetáhl si peřinu přes hlavu. Adam sprostě zanadával a neochotně se plazil do předsíně. Slyšel jsem jak se otvírají vchodové dveře. Co se stalo pak, nebylo sice to nejhorší co se stát mohlo, ale i tak to docela kvalitně otřáslo mým životem na několik následujících dní.



"Mikaeli!" Její hlas bych poznal snad i po smrti. Okamžitě jsem, podotýkám, že pouze v trenkách, vystřelil z ložnice. V předsíní jsem se zastavil. Jak se sem sakra dostala? Pohlédl jsem na ženu stojící ve dveřích. Vysoké podpatky, dokonale upravené vlnité vlasy a tváře rudé od větru. Zamrkal jsem. Adam, nervózně žmoulající cíp svého trika, se na mě trochu nechápavě podíval. "Mikaeli to mě ani nepozdravíš?" Elegantně za sebou zavřela dveře a přikročila ke mě. Zalapal sem po dechu a jako malé dítě v hloubi duše očekával pohlavek. "Ahoj mami." Hlesl sem. Bylo mi najednou trochu horko a trochu na omdlení. "Dáte si kávu?" zeptal se Adam, který se už naštěstí probral ze šoku. Rychle zamířil do kuchyně. "Jistě mladíku." Zahlaholila matka. Jediné na co sem se zmohl já, bylo přisunout jí pantofle. Opravdu sem se bál, že omdlím.

"Jak víš, kde bydlím?" zeptal jsem se, když počáteční stres konečně opadl. Matka, která si do teď podezřívavě prohlížela mého přítele, mě probodla pohledem. "Nina mi to řekla." Zamračil jsem se. Jak Nina může vědět, kde bydlím? Rozhodl jsem se to raději neřešit, ale i tak mě to ani trochu nepotěšilo. Jen jsem kývl. Adam se takticky omluvil s tím, že má hodně práce a zavřel se do ložnice. Když odcházel, v hloubi duše jsem ho snad tisíckrát zavraždil. Sprostě mě tam nechal na pospas mé matce. "Co tady děláš mami?" Posunul jsem popelník jejím směrem. Pousmála se. "Chtěla jsem tě překvapit." Cítil sem jak napětí ve mě stoupá. Moje matka nikdy nedělá nic jen tak. Ona zatím bez ostychu pokračovala. "Nina mi řekla, co se stalo. Plánovala jsem u vás pár dní zůstat, když už jsem vážila tak dlouhou cestu. Teď ale nevím, jestli je to vhodné." Zapálila si jednu ze svých oblíbených mentolových slimek. "Samozřejmě, že tu můžeš zůstat, pokud chceš." Povzdychl jsem si. Vedle naší ložnice je ještě jeden volný pokoj. Raději jsem se ani nepokoušel představit Adamovu reakci. Sám bych na jeho místě protestoval. Hodně protestoval.

"Je to pohledný mladý muž." Ozvala se matka po několika minutách ticha. Opět jsem na místo odpovědi jen kývl. Přemýšlel jsem, jak se z téhle poněkud prekérní situace nějak rozumně vykecat. Moje matka není typ člověka, kterého by jste chtěli mít doma. O to spíš, pokud jste třicetiletý gay žijící v bytě svého přítele. "To mi k tomu vůbec nic neřekneš?" Její pohled mě probodl naskrz. "A co bys chtěla slyšet?" S mručením jsem vstal a vytáhl ze šuplíku krabičku cigaret. Zapálil jsem si a posadil se zpátky. "Mikaeli, ty kouříš?" Matka najednou změnila tón, káravě se na mě podívala a típla svou cigaretu. "Jo. Kouřim." Povzdychl jsem si znovu. "Jsem dospělej mami." Nereagovala. "Mikaeli, přijela sem proto, že se tě chci na něco zeptat." Ztuhl jsem stejně, jako už několikrát od chvíle co přijela. Matka natáhla svou ruku k mé a pevně ji sevřela. Její nádherné oříškově hnědé oči byly najednou plné smutku. "Jsi šťastný, Mikaeli?" Pokusila se o úsměv. I přes to, že mě trochu zaskočila, jsem jí úsměv oplatil a přikývl. "Jsem šťastný mami." Zašeptal sem a ruku jí lehce stiskl.

Donesl jsem matky kufr do prázdného pokoje. "Cokoli budeš potřebovat, stačí říct. Koupelna je naproti. Dám ti chvíli, aby ses mohla zabydlel. Jo a když budeš chtít kouřit, máš tu vlastní balkón." Řekl jsem smířeně a odešel do kuchyně. Adam stál u sporáku a drtil mezi zuby jednu nadávku za druhou. Opřel sem se s cigaretou o linku vedle něj. "Omlouvám se." Ani se na mě nepodíval. Jistě. Měl právo být naštvaný. Vzali jsme si po několika měsících tvrdé práce volno a z čista jasna se tu objevila má matka. Chápal sem ho. Taky jsem nebyl zrovna dvakrát nadšený. Chvíli jsem si myslel, že mi to Nina udělala schválně, ale raději jsem se v tom nešťoural. Adam se po pár minutých konečně ozval. "Jak dlouho tu chce zůstat?" Pokrčil jsem rameny. "Asi týden." Mlčky kývl. Povzdychl jsem si a přikročil k němu. Objal sem ho zezadu kolem pasu a čelem se opřel o jeho rameno. "Omlouvám se." Řekl jsem polohlasem. Adam se z ničeho nic otočil. Nechápavě jsem couvl. Měl na tváři svůj obvyklý fanatický úsměv. "Nic se neděje." Objal mě a lehce narazil na linku. "Brzdi kurva." Zasyčel sem a paranoidně odvrátil pohled ke dveřím. Jen sem čekal, kdy se v nich objeví matka s se svými předpotopními názory v závěsu. "Ale noták." Ušklíbl se a rty mi přejel po krku. Přeběhl mi mráz po zádech. Přivřel sem oči a pevně ho objal. Možná bych neměl být tak upjatý, ale představa toho, že mě pozoruje někdo jako je moje matka, mě opravdu děsila.

"Mikaeli?" Matky hlas se ozval z předsíně. Povzdychl jsem si a vstal od stolu. "Ano mami?" Došel sem k ní s těžce předstíraným úsměvem. Uběhly dva dny, co nás překvapila nezvaná návštěva. Atmosféra v naší jinak naprosto klidné domácnosti pomalu houstla. Možná to bylo tím, že má matka je velice upjatý a zásadový člověk. Možná tím, že mé nervy se ještě tak úplně nezahojili po konfliktu s Ninou. O Adamově umělém úsměvu raději nemluvě. "Říkala jsem si, že by jsme si dnes mohli vyrazit do města na večeří, co ty na to drahoušku?" Svěsil sem hlavu. "Jak si přeješ mami." Pochopil jsem, už včera ráno, že nemá smysl odporovat. Bez ohledu na to jestli mi bylo devět nebo devětadvacet. Ona měla prostě vždycky pravdu. Došel sem za Adamem do ložnice. "Půjdu s matkou na večeří." Adam mi věnoval nepříliš přesvědčivý úsměv. "Jasný." Bez zájmu dál psal jakýsi dlouhosáhlý pracovní e-mail. Zdrceně jsem se vrátil do obýváku. "Mám ještě práci mami. V kolik chceš jít?" Matka, pohodlně usazená ve velkém koženém křesle, s hrnkem kvalitní kávy, kterou jsem jí mimochodem běžel včera odpoledne koupit, se na mě celou dobu vyčítavě dívala. "Říkal jsi, že máš dovolenou a při tom na mě vůbec nemáš čas." Unaveně jsem si promnul oči. "To, že mám dovolenou neznamená, že nemám práci. V šest?" Něco nesrozumitelného zablábolila, ale nakonec souhlasila. Tušil sem, že tenhle týden bude jeden z nejhorších v mém životě.

Bylo skoro pět když sem konečně vstal od počítače. Matka se zrovna vrátila ze své pečlivě naplánované prohlídky galerií moderního umění. Adam seděl v obýváku s jedním ze svých tlustých, hustě popsaných sešitů a psal. Upřímně jsem netušil co. "Mikaeli?" Zahlaholila vesele a bez ostychu vešla do ložnice. "Ano mami?" Zrovna jsem vytahoval ze skříně jednu ze svých oblíbených šedých košil. "Nikam nejdeme." Položila mi ruku na rameno. Nechápavě jsem se na ní podíval. Pochopitelně jsem neodporoval. "Rozhodla jsem se, že pro vás dva něco uvařím." Sladce se usmála a podala mi papírovou tašku. "A něco jsem ti koupila." Zamrkal jsem. Nebyl jsem si úplně jistý, co se kolem mě v ten okamžik dělo, ale tohle nebyla moje matka. Ona nikdy nevařila, nikdy mi nekupovala dárky a nikdy nikam sama necestovala. Probral jsem se ze šoku, oplatil jsem jí úsměv a lehce jí objal. "Děkuju." Nahlédl jsem do tašky. Kniha. Na mém obličeji se náhle objevil úsměv. Tentokrát naprosto upřímný. Prohlédl jsem si ji. Jeden z mých nejoblíbenějších autorů vydal něco nového. Znovu jsem ji objal. "Děkuju mami." Zopakoval jsem. Jen se usmála a elegantně odplula do předsíně. Já zůstal bez hnutí stát, snažil se popadnout dech a přemýšlel, co se to se všemi děje.

O pár hodin později jsem sebou konečně unaveně plácl do postele. "Bože.." Zamručel sem a převalil se na bok. "Co je?" Adam se na mě v šeru ložnice usmál. "Jsem přežranej." Unaveně jsem vydechl. "Já taky. Tvoje máma nevypadá jako někdo, kdo umí takhle dobře vařit." Řekl a přitáhl si mě k sobě. "Věř, že i mě to překvapilo." Políbil jsem ho na krk a zavřel oči. Večer předčil všechna moje očekávání. Matka, kromě toho, že pro nás tři uvařila a vybrala z naší skromné sbírky vín nějaké opravdu dobré, byla celý večer nadmíru usměvavá. Příjemně mě to překvapilo a můj počáteční šok z matčiny návštěvy už také pomalu odezníval. Dokonce i Adamův falešný úsměv se během večera někam vytratil.

Ráno proběhlo kupodivu stejně příjemně jako předchozí večer. Matka si z nějakého důvodu přivstala a připravila pro všechny snídani. Adam se pomalu chystal na nějakou pracovní schůzku a já jako vždy trávil dopoledne ve společnosti svého notebooku. Matka se beze slova někam vytratila. Vzhledem k tomu, že se ani neobtěžovala mi říct kam jde, mě můj vnitřní klid záhadně opustil. Neměl sem z toho moc dobrý pocit. Možná mě to dokonce i trochu děsilo. O pár hodin později jsem pochopil proč.


Nadšeně jsem dokončil svou práci a rozvalil se v obýváku u televize. Z cigaretou v ruce jsem znuděně sledoval jakýsi detektivní seriál, když se otevřeli vchodové dveře."Mikaeli?" Matčin hlas mě vytrhl z víru myšlenek. "Ano mami?" Posadil jsem se a plechovku piva schoval pod stůl. Matka vešla do obýváku a posadila se proti mě. Vypnul jsem televizi. "Potřebuji si s tebou promluvit." Jen sem přikývl a natáhl se pro další cigaretu. "O čem?" Matka se narovnala v křesle a zadívala se mi do očí. Začínal sem tušit, že můj špatný pocit byl opodstatněný. "Víš, že tvůj otec je velice vlivný člověk." Řekla tiše a její pohled se změnil z ustaraného na káravý. Špatný pocit náhle nebyl jen pocit. Můj otec byl v Británii jedním z nejvlivnějších politiků. Už od malička jsem nenáviděl rozhovory na toto téma. Pověst rodiny byla pro mojí matku vším a já to musel, chtě nechtě, celý život respektovat. "Nebyla bych dobrá matka, kdybych ti zakazovala něco, co tě dělá šťastným." Povzdychla si. "Ale pověst naší rodiny je pro tvého otce velice důležitá. Raději nechci domýšlet jak by vypadalo, kdyby se to dostalo do médií." Přivřel sem oči a lehce se zamračil. Fakt, že žijeme v jednadvacátém století jí byl zřejmě cizí, ale rozhodl jsem se to nekomentovat. Cigareta v mé ruce pomalu dohořívala. Típl jsem ji a prohrábl si vlasy. "Co po mě chceš?" Moje trpělivost pomalu vyprchávala. Pak bylo chvíli ticho. Vzduch kolem jako by zhoustl a já cítil jak je můj žaludek svírán pěstí nervozity. Poprvé za skoro třicet let jsem si v matčině obličeji všiml známky stresu a nervozity. Po několika minutách mi, poměrně chladně odpověděla. "Chci aby si se oženil s Ninou."






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama