Mikael's diary: Day zero

23. srpna 2015 v 2:05 | Unknown Reliant |  Otherworld

Mikaels diary 22.8. 2015


"Budu tu na tebe čekat, tak dlouho, jak budu muset. Jen mě nenuť se dívat, jak tě to pomalu sžírá."

Toho rána jsem vstal a jako každý jiný deštivý den se bez nálady chystal do práce. Samozřejmě jsem se snažil dělat vše tiše abych ji nevzbudil. I tak se těsně před mým odchodem zjevila za mými zády. "Přijdeš pozdě?" řekla polohlasem a já leknutím málem upustil tašku s notebookem. "Dobré ráno." S úsměvem jsem jí políbil na čelo. "Nevím. Asi ne." Kývla a oplatila mi úsměv. "Přijď brzy." Řekla svým obvyklým láskyplným tónem a upravila mi kravatu. "K večeři bude čína." Dodala a jako víla neslyšně odplula do obýváku. Usmál jsem se a vyrazil do práce.

Když sem se v půl desáté večer vracel domů, sotva jsem udržel oči otevřené. Můj příchod nebyl nikterak slavný. Nakoukl jsem do ložnice. Spala s knihou v náručí a lampička na nočním stolku zlatě ozařovala její andělskou tvář. Pousmál jsem se a tiše zavřel dveře. Ohřál jsem si čínu, vysprchoval se a utahaný jako kotě vlezl do postele. Ten večer jsem si snad ani nešel zakouřit. Objal sem ji kolem pasu a tvrdě usnul.




Probudil mě zvonící telefon. Vyskočil jsem z postele, na to že bylo půl sedmé ráno, poměrně hbitě a s telefonem zamířil do kuchyně. Po krátké rozmluvě sem se otráveně vrátil do postele. "Kdo to byl?" Položila si hlavu na můj hrudník a nespokojeně zamručela něco o porušování soukromí. "Práce. Budu muset jít. Ale přijdu brzy. Dnes určitě." Povzdychl jsem si. "Už si ani nepamatuju, kdy jsi to svoje 'přijdu brzy' dodržel." Řekla aniž by mi věnovala jediný pohled. "Omlouvám se." Prohrábl jsem si krátké černé vlas. "Musím jít." Vymanil jsem se z jejího obětí a zamířil do kuchyně. Rychlá káva, cigáro na balkóně a znovu ta stejná scéna v předsíni. Stále jsem nechápal kde se v ní bere tolik trpělivosti.

O dvacet minut později jsem vstoupil do kavárny nedaleko svého bytu. Urostlý dlouhovlasý blonďák na mě mávl. Zamířil jsem k němu. Sotva jsem se usadil, pohledná servírka už stála u našeho stolu. "Ahoj kluci, dnes nějak brzy ne? To samé jako vždy?" Sotva jsem stihl zaregistrovat co říká a Adam už její návrh odkýval. "Jak je?" Vytáhl cigaretu a promnul ji mezi prsty. Jen sem pokrčil rameny. "Vypadáš přešle." Svraštil obočí a posunul krabičku cigaret mým směrem. Zavrtěl sem hlavou a vytáhl si vlastní. "Co ti je?" Nechápavě si mě prohlížel. "Nějakej problém doma?" Znovu jsem jen zavrtěl hlavou. "Pořád to samý. Přestaň mě vyslýchat, nejsme tu náhodou kvůli práci?" Povzdychl jsem si a zapálil si cigaretu. Erika nám donesla kávu. Než zmizela věnovala mi úsměv. Obrátil jsem oči v sloup. Adam se ušklíbl a vytáhl s brašny desky. "Tak jdem na to?" Unaveně jsem kývl. "Co jinýho nám zbejvá?"

Bylo půl páté když jsme kavárnu opouštěli. Ani šest kafí a výrazný pracovní progres neudělali můj den barevnější. Jakmile se za námi zavřeli dveře Adam se zastavil. "Dneska jako vždycky?" Přivřel oči. Kývl jsem a bez dalšího otálení zamířil domů.

Nina stála v kuchyni se zástěrou kolem pasu a něco nesrozumitelně blábolila. Později jsem zjistil, že nadávala na výrobce nějakých kulinářských přísad. Vypadala při tom poněkud nepatřičně a vzhledem k její až příliš expresivní náladě jsem se rozhodl odebrat na balkón se záměrem vyhnout se přednášce o tom co udělali špatně tentokrát. Zapálil jsem si a následující hodinu jsem, pro jistotu, telefonoval. Když jsem se vrátil do kuchyně, bylo po bitvě. Nina spokojeně míchala jakousi omáčku a dokonce mi věnovala i úsměv. "Za pět minut to máš na stole." Dodala vesele a já jsem, ne tak vesele ale o to hladověji kývl a odešel do koupelny. Když jsem se vrátil, na stole na mě čekala svíčková. Ani to mi den nijak nezpříjemnilo, i když byla opravdu dobrá. Dojedl jsem, poděkoval jí za jídlo a pro změnu si šel zakouřit.

"Jdeš se mnou nakoupit?" Zeptala se, když domyla poslední talíř. Ztuhl jsem. "Já ti to neřekl? Máme dnes důležitou pracovní schůzku. V osm. Musím tam být. Je to kvůli tomu novýmu programu." Když sem uviděl její výraz, uvědomil jsem si proč sem jí to neřekl dřív. "Už zase? Nemáte těch schůzí nějak moc?" Probodla mě pohledem jako kdybych za to mohl. Mohl jsem za to. "Jde to na trh. Neovlivním to a jako hlavní vývojář tam musim bejt." Pokrčil jsem rameny a nahodil výraz zpráskaného psa. Povzdychla si a přistoupila ke mě. Jemně mě objala kolem ramen. Sdílel jsem její obětí jak dlouho bylo potřeba. "Přijď jak nejrychleji můžeš. Nechci tu být pořád sama." Řekla tiše. Kývl jsem se zmizel v ložnici. Košile, sako, pusa na rozloučenou a byl sem pryč.

Ušel sem dva bloky a sedl si na zídku u jednoho ze sousedních domů. Zapálil jsem si. Jak dlouho ještě dokážu žít takhle? Promnul jsem si oči a zase sem vstal. Pomalu jsem kráčel známou ulicí a pozoroval lidi kolem sebe. Po osmé večer se to venku zamilovanými páry jen hemžilo. Bylo mi z toho trochu na nic. Trochu. Koukl jsem se na hodinky. Zpoždění. On to nějak přežije.

Vytáhl jsem z kapsy klíče a odemkl dveře od jeho bytu. "Zase jdeš pozdě?" Ozvalo se z kuchyně. V duchu jsem se ušklíbl. Hodil jsem sako na věšák a zamířil za hlasem. "Znáš mě." Mezi dveřma mi přihrál plechovku piva. "Tak povídej. Co je to tentokrát?" Sedl si na linku. Postavil jsem pivo vedle sebe a opřel se o bar. "Nic speciálního jen...Nevím jak dlouho to ještě vydržím." Řekl jsem s pohledem zabodnutým do zdi. "Musíš jí to říct." Seskočil z linky a začal hrabat ve skříňce. "Neblázni. Nemůžu jí.." Probodl mě pohledem. "Jak dlouho to chceš ještě tajit? Sám vidíš, že to nezvládáš. Tohle se totiž nedá zvládnout." Řekl ostře. Měl sem pocit, že u slova 'nedá' si dal nějak zvlášť záležet. Otevřel jsem pivo. "Asi máš pravdu. Ale prostě. Já nevím. Vždyť jsme spolu skoro deset let." Adam jen zavrtěl hlavou. Vzal popelník zmizel v obýváku. S pivem v ruce jsem zamířil za ním.


O osm piv, pět panáku a dvě krabičky později jsem stále seděl s pohledem zabodnutým do zdi. "Nedokážu to. Chápeš to? Miluju jí. Jenom prostě. Kurva nevim. Je to na hovno. Miluju všechno co dělá. Miluju její úsměv, její starostlivost. Miluju to jak mi nadává, že nejsem doma." Adam nalil další panáky. "Miluješ jí ale? Nedokážeš s ní spát protože je to ženská, nedokážeš jí obejmout bez toho aniž bys zabíjel nějakej kus sebe? Kolikrát sme tohle řešili?" Nespokojeně vrtěl hlavou nad mým stále dokola se opakujícím monologem. Zapálil jsem si. "Stejně jí to musíš říct. Jak dlouho tohle trvá? Pět let? Šest? V lednu to byly čtyři roky co máš klíče od mýho bytu." Napil se. "Nemůžeš jí lhát věčně. Čím dýl to bude trvat, tím horší to bude. Pro tebe. A pro ní dvojnásob." Kývl jsem. Cítil jsem jak se mi do očí ženou slzy. Opřel jsem se hlavou o zeď a zavřel oči. Nějak jsem si pořád nedokázal vzpomenout jak jsem se do téhle situace vůbec dostal. Tok mých myšlenek přerušili Adamovi rty, které se lehce otřely o můj krk. Ztuhl jsem. Proč teď? "Je mi jedno jak to bude. Jak uděláš. Víš, že tady budeš mít dveře otevřené vždycky." Jeho slova se mi vrývala do mozku jako přesně letící kulka. Kousl jsem se do rtu. "Budu tu na tebe čekat, tak dlouho, jak budu muset. Jen mě nenuť se dívat, jak tě to pomalu sžírá." Konečně jsem dostal odvahu se nadechnout. Ticho by se, jako vždy, když Adam začne mluvit, dalo krájet. Cítil jsem jak se jeho ruce obtáčí kolem mého pasu. Podíval jsem se na něj. S lehkým úsměvem si mě přitáhl k sobě a pevně mě objal. Znovu jsem zavřel oči. Ztracený v hloubce jeho polibku. Dusící se v oblaku lží. Topící se ve víru vlastních citů.
Bylo skoro půl čtvrté ráno když jsem se probral. Chvíli mi trvalo než, jsem si uvědomil, kde jsem. Měl jsem pocit, že mi v hlavě vybouchl granát. Ani ne, že by tak bolela, spíš myšlenky byly potrhané a rozházené všude kolem. Podíval jsem se na Adama klidně spícího vedle. Tiše jsem vstal a vydal se po stopě tvořené mým oblečením do obýváku.

O dvacet minut později jsem se konečně ocitl na ulici. Bylo chladno a nebe bylo zatažené jako by se snad město nemělo dočkat rána. Podvědomě jsem tušil, že pro mě dnes ráno slunce nevyjde. Schoval jsem klíče do kapsy a spěchal domů. Povzdychl jsem si když jsem odemykal dveře bytu. Pořád to samé dokola. Atmosféra v mé hlavě byla snad ještě hustší než včera. A aby toho nebylo málo vybavil jsem si Adamova slova. "Nemůžeš jí lhát věčně. Čím dýl to bude trvat, tím horší to bude. A pro ní dvojnásob." Zavrtěl jsem hlavou a zmizel v koupelně. Stejný rituál jako každou podobnou noc. Rychlá sprcha a ještě rychleji do postele. Tentokrát jsem, snad díky alkoholu, usnul překvapivě rychle.

Stál jsem v kuchyni s krabičkou cigaret v ruce. Akorát jsem se chystal otevřít dveře balkónu, když jsem za sebou uslyšel kroky. "Už si vzhůru?" Prohlédl jsem si jí. Jen kývla. "Dáš si kafe?" Byla stále stejně krásná. Stejně krásná jako když jsme se před deseti lety potkali. Někde uvnitř mě něco bodlo. Přivřel sem oči. "Ne. Hm.. Musíme si promluvit." Sedl jsem si na židli. Krabičku jsem stále svíral mezi prsty. Zamračila se a sedla si proti mě. "Já..No. Prostě ti musím něco říct." Její pohled mě už v tu chvíli drásal na kusy. O pět minut později, tedy po tom, co jsem jí řekl, že jí posledních pět let podvádím se svým kolegou, mě drásal dokonce i oprávněně. Co mě zaráželo, byl její klid. Probodávala mě pohledem, aniž by pohnula jediným svalem a mlčela. Povzdychl jsem si. "Jdu si sbalit." Řekl jsem polohlasem a odešel do ložnice. Do očí se mi draly slzy. Zavřel sem za sebou dveře a ze skříně vytáhl starou sportovní tašku, kterou jsem celé ty roky schovával pro případ nouze. A tohle byl přesně on. Začal sem nepříliš systematicky vytahovat věci se skříně. Dveře se otevřely. Zarazil jsem se. Jedna z mých slz dopadla na modrou košili složenou v tašce. V duchu jsem zanadával. Sedl jsem si na postel a podíval se na ní. Pořád byla tak klidná jako před tím. Děsilo mě to. Opravdu jsem miloval. Za to co pro mě celou dobu dělala. Každej její pohyb, každou větu kterou řekla. Každej úsměv. Každou raní konverzaci v předsíni.

Díval sem se na ní a už sem se neobtěžoval otírat si slzy. Lehce se usmála. Myslím, že v tu chvíli, kdy jsem si v jejím úsměvu všiml té kapky pohrdání, něco hluboko ve mě umřelo. Lépe řečeno chcíplo. "Nemysli jsi, že si jedinej kdo si občas něco užil. Já taky nejsem svatá." Řekla a složila si ruce na prsou. "Nejsem ta slepice za kterou mě máš, co sedí celý dny doma a čeká až se milostpán vrátí." Pořád ten ledový klid a mě dobře známý na kusy drásající pohled. "Všechny ty tvoje noční výlety. Deset hodin denně v práci. Spousta tajemnejch pracovních schůzek, z kterejch se vracíš pozdě v noci. Myslíš si, že po tomhle by ti byl někdo věrnej? Tak naivní nejsi ani ty." Asi jsem. Vstal jsem. Na tohle nebylo odpovědi. Tedy rozhodně ne z mé strany. Sbalil jsem si posledních pár věcí. "Pro zbytek se stavím později." Zalhal jsem. Žádný zbytek nikdy neexistoval. Na vrch tašky sem hodil věci do práce. Naposledy jsem si jí prohlédl. Ironicky se usmála a podala mi trochu pomačkanou krabičku cigaret, kterou jsem zapomněl v kuchyni. Klíče jsem nechal ležet tam, kde byly. Věděl jsem, že se nevrátím. Už dávno nebylo pro co se vracet.

Zase jsem stál v té známé ulici. Podíval jsem se nahoru a viděl její siluetu v okně. Sklopil jsem hlavu a vykročil vstříc novému životu. Najednou sem měl hlavu docela prázdnou. Nahmatal sem v kapse klíče. Možná to tak bude opravdu lepší. První kapky deště dopadly na má ramena a já se v duchu k;onečně usmál. Bude mi chybět. Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Ale teď už stejně není cesty zpátky. Těch deset let se za mnou potáhne jako mrak ještě nějakou chvíli. Ale jak řekl Adam. Lepší deset, než pětadvacet. Vystoupil jsem z výtahu a bez rozmýšlení došel ke dveřím. Byl jsem doma. Po čtyřech dlouhých rocích jsem byl konečně doma. Strčil jsem klíče do zámku. Když mě Adam uviděl stát ve dveřích s taškou na rameni, jen mlčky kývl. Lehce jsem se usmál. Nějak nebylo co říkat.

Vyndal sem oblečení z tašky a přidal ho ke zbytku ve skříni. Usmál jsem se. Nevím co jsem si celou tu dobu myslel. Co sem se snažil zachránit, ale jednou věcí sem si byl v tu chvíli úplně jistý.

V lednu to byly čtyři roky co jsem dostal klíče od jeho bytu. A bez ohledu na to, jak moc jsem si to odmítal přiznat, jsem tu celé ty čtyři roky opravdu bydlel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama