Červenec 2015

Fortress & Suffering 0.8

15. července 2015 v 15:57 | Vulture |  Fortress & Suffering
O dvě hodiny později jsem vynervovaně pochodoval po své cimře. Proč dneska? Proč takhle? Do hajzlu! Kopl jsem do zdi a hlasitě při tom zanadával. Zdrogovaná dívka zatím klidně spala na mé posteli. Tím, že jsem jí něco píchl jsem kromě stoprocentní kontroly získal i několik desítek minut na přemýšlení. Vedení totiž vyhlásil osobní prohlídky a to téměř okamžitě. Naštěstí, nebo možná naneštěstí jsem členem kontrolní skupiny. To znamená, že budu v podstatě všechno prohlížet já osobně. Jenže o to pečlivěji bude zbytek týmu kontrolovat mně. "Kurva!" procedil jsem mezi zuby. Co teď? Podíval jsem se na ní. Pak na hodinky. A znova na ní. Mohl bych jí nastrčit mezi ty ostatní, ale neprošla by evidencí. Kurva! Pak mě něco napadlo. Buď a nebo. Vzal jsem mobil a napsal šifrovanou zprávu. Unaveně jsem si s bouchačkou v ruce sedl vedle dveří a opřel se o zeď.

Fortress & Suffering 0.7

14. července 2015 v 20:27 | Vulture |  Fortress & Suffering
Bylo půl čtvrté ráno, když se po areálu Pevnosti rozezněl alarm.

"Kurva!" Procedil jsem mezi zuby a vztekle skopl peřinu z postele. Stejně jako předchozí noc jsem neusnul ani na půl hodiny. Promnul jsem si oči a skoro poslepu jsem se doplazil ke skříni. Vytáhl jsem starého policejního glocka z hromady černých triček. Měl bych si uklidit. Ušklíbl jsem se. Na co asi? Stejně byla valná většina skříně prázdná. Ve vedlejší poličce ležel náhradní zásobník. Vzal jsem ho do ruky a usmál se. Překvapivě byl i plný. Sáhl jsem po kožené bundě visící na ramínku a vyšel jsem na chodbu.

Prosím..Dnes ne...

14. července 2015 v 16:54 | Uknown Reliant |  Pain & Pleasure

A najednou je to všechno pryč.
Staří známí, rodina, tvoje postel.
Vztekle blikající lampička a hromady papírů poházené všude okolo.
Je to pryč.
Pohodlí a teplo domova zůstalo daleko za tebou.
Seš sám.

Převaluješ se v posteli už dobré tři hodiny a nemůžeš spát. Z vedlejšího pokoje se občas ozve zavrzání. Někde zamňouká kočka. Zavrčíš a schováš hlavu pod polštář.
Snažíš se za každou cenu uklidnit. Každé křupnutí v podlaze nebo ve zdi je jen další tvůj infarkt. Skousneš si vlastní ruku aby si zahnal pláč.
Stejně se třeseš. Je ti špatně. Potřebuješ si alespoň na pár hodin odpočinout ale spánek v nedohlednu. Místo něho jsi k smrti vydešený v cizí posteli. V neznámém bytě s neznámými lidmi. Sám.

Za další hodinu stojíš lokty opřený o parapet u otevřeného okna v 6. patře paneláku. Díváš se dolu. Trávník, lavička, cesta, trávník, parkoviště, panelák. Pořád dokola to samé.
Zvedáš hlavu. Konečně se podíváš do dálky. V miliónech světel se ti podaří rozeznat dálnici. Sleduješ jak se světla rozlévají. Dálnice vede skrz město jako nasvícená jizva.
Tam, tam to je.
Jak se slunce blíží k obzoru, konečně spatříš známe tvary v dálce.
Domov.
Cítíš jak se ti do očí hrnou slzy.
Ne. Prosím. Dnes ne.
Cítíš horké slzy na svých tvářích.

Proč tohle všechno?
Nemusíš přece takhle trpět.
Nemušíš trpět. Nic si neprovedl.
Nebyla to přeci tvá vina.
Nemušíš trpět. Nemůžeš za to

Často se takhle probouzím. Uprostřed noci.
Třesoucí se rukou stírám studený pot z čela.
Brzy to bude rok a já se toho stíhnu stále nezbavil.
Zkušenost kterou nedokážu nechat za sebou.
Vyhoštěn z vlastního světa.
Cítím jako bych utíkal před sebou samotným.
Před svým stínem.
Před prázdnou nocí.
Před rozbřezkem nad prázdným sídlištěm.