Fortress & Suffering 0.4

11. února 2015 v 5:11 | Vulture |  Fortress & Suffering


Během těch dvou hodin čekání než se princezna probudí jsem si stihl dojít nahoru pro dvě krabičky a flašku vodky. S pár promilemi se tady dole přemýšlí daleko líp. Zapálil jsem si další cigáro a v duchu děkoval šéfovi za tak výkonnou klimatizaci. Díval jsem se na vystouplá žebra, nedokonale nalakované nehty, bezvládně visící ruce a dětskou tvář. Směšné. Můj obličej se zkřivil do šeredného úsměvu a hlavou mi probleskly možné následky mého konání. Vodka. Jebu následky.

Otevřela jedno oko, pak druhé a mlčky se rozhlédla okolo. Teda ono jí nic jiného nezbývalo. Ruce přivázané rohům stolu a roubík vám moc prostoru k vyjadřování nedají. Vstal jsem ze židle a stoupl si vedle její hlavy. Tu měla přibližně ve výšce mého rozkroku. Asi nemusím podotýkat, že to není tak úplně omylem. Podívala se na mě trochu vystrašeně, ale oproti tomu co vídám běžně mi připadala docela klidná. Však ono jí to přejde. Přejel sem jí rukou po tváři. Pořád z ní koukala ta nevinnost. Uvidíme za pár týdnů. Sundal jsem jí roubík a přisunul si židli ke stolu. Moc rád si s těma vyklepanejma čubkama povídám. Někdy z nich vypadne i něco vtipnýho.




Chvilku bylo ticho. To je tak, když není okolo nikdo, kdo by vás představil. Dívka se rozhlížela kolem. Podle naší stylové výzdoby, která se skládala snad ze všeho co si dokáže představit kvalitní sadista a ještě pár kousků navíc, nejspíš pochopila co se bude dít. Ale snášela to nějak moc dobře. Na místo běžných vět jako 'Kde jsem?', 'Kdo jsi?', 'Nezabíjejte mě!', 'Dám vám všechno co mám!', 'Můj manžel si pro mě příjde.' a dalších podobných nesmyslů, začala naše konverzace poměrně nestandardně. Dívka pootočila hlavu a podívala se mi do očí. To taky moc kurviček nedělá. To co z ní vypadlo, byla první věc za ty roky v Pevnosti, která by mě, kdybych neseděl, posadila na prdel.

"Chci tady pracovat," řekla naprosto klidně a pokusila se pousmát.

Spolkl jsem vlastní překvapení a zvedl jedno obočí: "Jako kde?" Opřel jsem a zapálil si.

"Vím kde jsem."

Ušklíbl jsem se: "Jsi v pěkný kaši, maličká. A už z ní nevylezeš."

Moje super depresivní modulace hlasu s ní ani nehnula. Místo toho začala klidně mluvit. Sám sem byl překvapený tím, co říká.

"Váš šéf si říká pan Oliver a vlastní polovinu nemovitostí ve městě, je to bývalý výsadkář. Všichni lidi tady mají speciální výcvik a jsou kromě výchovy, nebo jak tomu tady dole říkáte, používaní i na jinou špinavou práci. Jseš jeden z jeho psů."

Teď pro změnu zvedla obočí ona. Asi čekala co ze mě vypadne. Začal sem pochybovat o utajení Společnosti.

"Aha takže tohle se o nás říká venku," kývl jsem a hrál, že se dmu pýchou. Ve skutečnosti sem měl chuť vystřelit do kanceláře a na všechny začít neskutečně řvát. Jestli se tohle dostalo ven, je jen otázka času kdy nás všechny přijdou sebrat.

"Neříká," odmlčela se, "venku o vás nikdo nic neví. Jen několika policajtům naskočí husí kůže když slyší slovo Pevnost."

Docela mě zajímalo co ta čubka říká. "A ty víš tohle všechno jak?" zapálil jsem si další cigáro. Dívka se jen usmála. Vstal sem a došel ke zdi a prohlédl jsem si svou sexy sbírku důtek. Otočil jsem se na ní a přemýšlel jaký tvar modřin jí bude slušet nejvíc.

"Možná jsem hackla váš systém," řekla tiše.

Vrátil jsem se ke stolu a chytl ji pod krkem: "Možná?"

Začala trochu rudnout. Překvapivě. Po pár vteřinách sem povolil stisk ale ruka zůstala ležet na krku.

"Jmenuješ se Alexej, do pevnosti ses dostal v 8 letech kdy si tě vzal pod křídla jeden z tehdejších šéfových psů. Nikdy si neopustil hranice země, tvoji rodiče zemřeli při autonehodě pár měsíců po tvém narození. Máš nevlastní sestru Annu, která studuje v Londýně, nepiješ nic jinýho než vodku, seš na seznamu nejnebezpečnějších zaměstnanců, zodpovídáš za sektor L3, děláš všechnu špinavou práci tady, máš vojenský výcvik, umíš ovládat všechno od koloběžky po letadlovou loď."

Mluvila pomalu a klidně. Každé její slovo se mi zarylo do mozku a vrtalo hlubší a hlubší díru. Myšlenky začaly vířit. Měl bych jí zabít. Dlaň znovu stiskla krk. Tentokrát o poznání silněji. Dívčin obličej začal znovu rudnout. Povolil jsem až když se červená začala mísit s fialovou. Došel jsem si pro lano. Koukala na mě trochu nevěřícně. Asi si myslela že ji jdu oběsit. S tím bych se fakt nepatlal. Odepnul jsem nohy a pevně je svázal k sobě. Pak přišli na řadu ruce. Zůstala bez hnutí sedět na stole. Asi jen čekala co bude dál.

Chytl jsem ji za vlasy a docela nevybíravým způsobem jsem ji dovlekl na chodbu. Zamkl bezpečnostní dveře a v monitorovacím zařízení označil volno. Pak jsem pokračoval v táhnutí padesátikilového pytle do té nejzapadlejší kobky v mém sektoru. Praštil jsem s ní o zem.

"Voda, odtok, deka," ukázal jsem jí skromné vybavení jejích šesti metrů čtverečních, "Tomuhle se tady říká luxusní ubytování."

Probodl jsem jí pohledem, otočil se na podpatku a vyšel ven. Proklínal jsem se už v moment, kdy jsem zamykal dveře. Tok myšlenek se opět rozjel. Na druhou stranu ale, mám spoustu času na to si to rozmyslet. Asi tak dlouho než chcípne hlady.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama