Fortress & Suffering 0.3

8. února 2015 v 3:29 | Vulture |  Fortress & Suffering


Seděl jsem v autě a hnal se k Pevnosti. Snažil jsem se sledovat silnici před sebou, ale pohled mi stále sklouzával na občanku položenou na sedadle spolujezdce. Plavovlasá dívka na ní vypadala docela jako dítě. Ty holky si to dělaj samy. Zavrtěl sem hlavou a snažil se nemyslet na to, že mému nákladu je stěží sedmnáct let. Zasranej makeup. Přirazil jsem plyn k podlaze a sledoval ručičku tachometru jak prudce míří kamsi za stovku.

Zmáčkl jsem elektronické ovládání a obrovská kovaná vrata se rozjela do stran. Přistavil jsem auto k levé straně křídla, nastrkal si všechno, co se do té doby válelo na sedadle vedle mě, do kapes a vylezl ven. Chvilku sem seděl na kapotě, kouřil a přemýšlel co s ní budu dělat. Šéf mě za tohle nejspíš vykostí za živa. Zašlápl jsem vajgl a přešel ke kufru. Ten se s cvaknutím otevřel. Přitáhl jsem tělo, zabalené do vojenské celty, k sobě a hodil si ho přes rameno. Holka něco zabrblala, ale neprobrala se. Ještě toho trochu.




Zabouchl jsem kufr, zamkl auto a vydal se do podzemí. Vybíral jsem si ty méně frekventované tunely a k mému štěstí jsem se dostal do vedlejšího sektoru bez pozorování. Celou tuhle část pevnosti mám, zaplať pánbůh, na starosti já a bez mého vědomí se tu nesmí ani vyměnit žárovka. Nechal sem za sebou zapadnout železné dveře a rozsvítil chodbu. Z mého pohledu vypadal prostor rozkládající se osm stovek metrů pod zemí jako koncentrák. Z pohledu mého šéfa je to něco jako království plné utrpení tři patra pod zemí. Šel jsem chodbou stále dál a míjel jedny dveře za druhými. Za těmi se vždy skrývalo několik jednoduchých kóji, ty jsou momentálně, s výjimkou jedné, zcela prázdné. Všechny dívky jsou přestěhované do druhého křídla, blíž ke svému pánovi. Mě, stejně jako obvykle, zajímaly poslední troje dveře. Ty skrývají něco trochu jiného. Jsou za nimi větší místnosti s množstvím různých technických vychytávek, jak s oblibou říkám. Nebudeme si lhát, občas v nich někdo umře nebo minimálně hodně trpí. Tady trávím většinu pracovní doby. Podstatné je ale to, že nejsou napojené na centrální kamerový systém a vstup do nich mám pouze a jen já. Vše tady dole je dokonale zvukotěsné a absolutně bez kontaktu s okolním světem. Takže znovu: Zaplať pánbůh.

Pokračoval jsem až na konec a magnetickým klíčem odemkl poslední dveře. Fotobuňka zaúkolovala lampy na stěnách a místnost ozářilo chladné tlumené světlo. Tělo dopadlo na stůl. Odmotal jsem z něj celtu, ruce a nohy připoutal k rohům desky. Do rohu jsem si postavil židli a pokusil se si nějak pohodlně sednout. Uznávám, nešlo to moc dobře. Sledoval jsem ještě částečně dětskou postavu ležící na stole a hlavou se mi honili věci o kterých jsem ani netušil, že existují. Zbývalo už jen čekat, než se probudí. A to mohlo trvat dost dlouho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama