Únor 2015

Fortress & Suffering 0.6

17. února 2015 v 22:49 | Vulture |  Fortress & Suffering


Otevřel jsem železné dveře kobky. Naše malá hackerka se choulila na zemi. Uznávám, že tady dole je pěkná zima.

"Dobré ráno."

Škoda, že hodiny před chvilku hlásily čtvrt na jednu. Samozřejmě v noci. To přirozeně nemohla vědět. Celé odpoledne jsem rozdejchával svojí dementní kolegyni. Vytočila mě fakt krásně. S tou ráží, do jaký mě dostala, bych tu malou čůzu asi zabil.

Nic neříkala. Jenom se klepala na zemi. Jednou rukou jsem jí chytl pod ramenem, zvedl ze země a odtáhl do sprch. Stejně jako každá jiná kurvička dopadla s žuchnutím na dlaždičky. Ledová voda začala smývat bordel z jejího těla. Nějak sem v ní tu děvku pořád neviděl. Postavil sem ji a naposled opláchl. Možná proto, že se nebránila. Možná proto, že to mohla být hrozba. Možná proto, že pokud hackla můj systém, musí bejt opravdu dobrá. Kor v jejím věku. Odvedl sem jí do své oblíbené místnosti. Posadil ji na polstrovanej stůl. Celou dobu neřekla jediný slovo.

Fortress & Suffering 0.5

15. února 2015 v 2:56 | Vulture |  Fortress & Suffering


Ležel sem na posteli a probodával nádhernou stropní klenbu pohledem. Vír myšlenek se ne a ne zastavit. Už to bude šest hodin, co jsem tu jebku zamkl v L3 a já pořád nevím co s ní. Jestli dokázala hacknout naše zabezpečení, asi nebude úplně hloupá. Vlastně vůbec. Do psí prdele! Moje zabezpečení! O to větší potupa. Tohle nesmí nikdy nikdo zjistit. Měl bych ji zastřelit. Proč vlastně ne? Nebyla by první a nejspíš ani poslední.

"Zkurvená píča!" vztekle jsem vyskočil z postele. Už několik hodin jsem nedal hlášení. O tom, že jsem uvnitř ví, ale nehlásil jsem se na věži už víc než dvacet hodin. To by mohl být problém. Když sem někdo pošle hlídku z věže, jsem mrtvej.

Fortress & Suffering 0.4

11. února 2015 v 5:11 | Vulture |  Fortress & Suffering


Během těch dvou hodin čekání než se princezna probudí jsem si stihl dojít nahoru pro dvě krabičky a flašku vodky. S pár promilemi se tady dole přemýšlí daleko líp. Zapálil jsem si další cigáro a v duchu děkoval šéfovi za tak výkonnou klimatizaci. Díval jsem se na vystouplá žebra, nedokonale nalakované nehty, bezvládně visící ruce a dětskou tvář. Směšné. Můj obličej se zkřivil do šeredného úsměvu a hlavou mi probleskly možné následky mého konání. Vodka. Jebu následky.

Otevřela jedno oko, pak druhé a mlčky se rozhlédla okolo. Teda ono jí nic jiného nezbývalo. Ruce přivázané rohům stolu a roubík vám moc prostoru k vyjadřování nedají. Vstal jsem ze židle a stoupl si vedle její hlavy. Tu měla přibližně ve výšce mého rozkroku. Asi nemusím podotýkat, že to není tak úplně omylem. Podívala se na mě trochu vystrašeně, ale oproti tomu co vídám běžně mi připadala docela klidná. Však ono jí to přejde. Přejel sem jí rukou po tváři. Pořád z ní koukala ta nevinnost. Uvidíme za pár týdnů. Sundal jsem jí roubík a přisunul si židli ke stolu. Moc rád si s těma vyklepanejma čubkama povídám. Někdy z nich vypadne i něco vtipnýho.


Fortress & Suffering 0.3

8. února 2015 v 3:29 | Vulture |  Fortress & Suffering


Seděl jsem v autě a hnal se k Pevnosti. Snažil jsem se sledovat silnici před sebou, ale pohled mi stále sklouzával na občanku položenou na sedadle spolujezdce. Plavovlasá dívka na ní vypadala docela jako dítě. Ty holky si to dělaj samy. Zavrtěl sem hlavou a snažil se nemyslet na to, že mému nákladu je stěží sedmnáct let. Zasranej makeup. Přirazil jsem plyn k podlaze a sledoval ručičku tachometru jak prudce míří kamsi za stovku.

Zmáčkl jsem elektronické ovládání a obrovská kovaná vrata se rozjela do stran. Přistavil jsem auto k levé straně křídla, nastrkal si všechno, co se do té doby válelo na sedadle vedle mě, do kapes a vylezl ven. Chvilku sem seděl na kapotě, kouřil a přemýšlel co s ní budu dělat. Šéf mě za tohle nejspíš vykostí za živa. Zašlápl jsem vajgl a přešel ke kufru. Ten se s cvaknutím otevřel. Přitáhl jsem tělo, zabalené do vojenské celty, k sobě a hodil si ho přes rameno. Holka něco zabrblala, ale neprobrala se. Ještě toho trochu.


Fortress & Suffering 0.2

5. února 2015 v 5:21 | Vulture |  Fortress & Suffering


Seděl jsem v hnusnym zakouřenym baru asi šedesát kilometrů od Pevnosti a pil Colu. Znáte to, chytnete blbou náladu a jediný o čem víte, že vás zaručeně postaví na nohy je dlouhá jízda autem. Tak jsem si udělal na účet svého šéfa menší výlet. A pauza v baru byla poměrně neplánovaná. Dostal jsem žízeň, tak jsem zaskočil na nějaký nealko v tomhle zapadákově. Mám svůj řidičák docela rád na to abych jezdil takzvaně pod vlivem, takže tím nealkem myslím opravdu nealko.

Neseděl jsem tam ani 1O minut a po mém boku se objevila plavovlasá štíhlá slečna a koutkem oka po mně koukala. Myslim, že v týhle prdeli si moc kluků asi neužila. Že by byl dnešní výlet i výhodnej? Pak přišla ta pěkná chvíle, kdy sem si řekl, že trochu se pobavit za pár korun stojí.

Fortress & Suffering

2. února 2015 v 23:02 | Vulture |  Fortress & Suffering



Povídka pro dospělé.
Na pokračování



Forstress & Suffering 0.8
15. července 2015

Forstress &Suffering 0.9
In progress




Otherworld

2. února 2015 v 22:50 | Raven


Povídky



Fortress & Suffering

+18, ongoing

Mikael's Diary

dokončeno 21.12. 2016



Fortress & Suffering 0.1

2. února 2015 v 22:29 | Vulture |  Fortress & Suffering



Řetěz zachrastil a začal se pomalu napínat. Zesláblá dívka se přes svou vyčerpanost a četná zranění konečně pevně zapřela o zeď. Zhluboka se nadechla a škubla řetězem. Ten se ani nepohnul. Zkoušela to znovu a znovu. Stále bez výsledku. Několik desítek minut lomcovala železným okem zabetonovaným do zdi. To se však ne a ne pohnout. Mezi prkny zakrývajícími okno místy prosvítala noční obloha. Řetěz se v šeru sklepa zaleskl a zachrastil jak se dívka snažila doplazit k oknu. V tu chvíli se z chodby ozval dusot bot. Pak se dveře otevřely. Dva mladíci v tmavém oblečení se potěšeně ušklíbli. Dívka třesoucí se strachem se přimáčkla ke zdi pod oknem.


Ending..

1. února 2015 v 23:01 | Vulture |  Pain & Pleasure


Z noční oblohy se snášely milióny sněhových vloček a neslyšně padaly na zem. Obloha nade mnou byla stále temnější a temnější. Myšlenky v mé hlavě poletovaly jako unášené tornádem. Snad díky tomu jsem nevnímal dlouhou cestu ani teplotu hluboko pod bodem mrazu. Ulice byly prázdnější než kdy před tím a jedinou stopou po lidské existenci byly otisky mých bot v čerstvě napadaném sněhu. Konečně jsem se zastavil u dveří jednoho z částečně rozbořených domů na okraji města. Zapálil jsem si cigaretu a prohlížel jsem zdi, jako bych v nich hledal odpovědi. Odpovědi na desítky, možná i stovky otázek které mne celou tu dobu provázely. Po několika málo minutách, které se zdály být věčností, jsem cigaretu odhodil do tmy za sebou a vešel rozpadlými dveřmi dovnitř. Dýchl na mne chlad a ve vzduchu bylo cítit nepříjemné vlhko. Bez rozmýšlení jsem vystoupal po schodech a instinktivně zamířil do největší místnosti. Dveře již dávno nebyly na svém místě. Překročil jsem prázdnou láhev od vína, ležící přesně v místě, kam tehdy dopadla. I rudý flek na koberci nedaleko sedačky tady byl stále. Dům se, až na tu vlhkost, nezměnil. V bývalém obývacím pokoji stál gauč, malý stolek, skříň a několik poliček, úplně stejně, jako když jsem dům před šesti lety opouštěl. Došel jsem k jednomu z velkých oken a podíval se ven. Stále stejný pohled na protější dům. Sedl jsem si na zem pod okno a opřel se zády o zeď. Ticho bylo zničující. Slyšel jsem snad i tlukot vlastního srdce. Žádné zvuky z ulice, žádní hluční sousedé. Z kapsy kabátu jsem vytáhl starou pomačkanou fotografii. Prohlížel jsem si dva usmívající se chlapce. "Jako bratři." zašeptal jsem do ticha. Vzpomněl jsem si, jak se posmíval, že jsem menší. Byl jsem vždycky ten menší. Někde hluboko uvnitř jsem se nad touhle vzpomínkou pousmál. Byli jsme si tak neuvěřitelně podobní. Podoba. Věc, kvůli které zemřel. Já ho zabil. Po tváři mi stekla první slza. Setřel jsem jí hřbetem ruky a schoval jsem fotografii zpět do kapsy. Vytáhl jsem další cigaretu. Zapalovač cvakl. Můj pohled se na několik vteřin zastavil na gauči. Představoval jsem si ho, jak tam sedí. Stejně jako každý jiný večer se svým laptopem na klíně a pracuje. V hlavě se mi opět sbíhaly obrázky. Toho rána jsem dostal výhružný dopis. Vzhledem k mému povolání jsem nijak nedbal možného ohrožení. Jako detektiv si člověk musí na některé věci tak nějak zvyknout. Večer jsem se vracel domů o něco později. Jako každý jiný večer, seděl na pohovce s laptopem. Sedl jsem si vedle něho a položil mu hlavu na rameno. Nějakou dobu jsme takhle seděli a řešili kam se to vydáme na povánoční dovolenou. Pak to přišlo. Skrz okno vletěla do místnosti kulka. Moje kulka. Cíl si však našla v jeho srdci. Ten den se někdo rozhodl mě zabít, a ačkoli se mu to fakticky nepodařilo, můj život se v tu chvíli zastavil. Odhodil jsem nedopalek někam před sebe. Zabil jsem ho. Ani fakt, že jeho vraha jsem sám nechal zavřít jen pár hodin na to, mi nijak nepomohl. Vybavil jsem si den, kdy jsme se poznali a pak ty stovky dalších strávených s ním. Z očí mi opět začaly stékat slzy. Hlaveň služební zbraně lehce zastudila na spánku. "Odpusť mi to…" Zhluboka jsem se nadechl. "Miluju tě.."


/Pozn. autora: Ending je velice stará záležitost. Napsal jsem jí ve svých necelých 12ti letech pro jednu literární soutěž. Z té jsem by, stejně jako z dalších přibližně 5ti, vyřazen kvůli tématu a nevhodnosti pro svou kategorii. /V té době jsem byl kategorie ZŠ/


Vulture



Prázdná noc

1. února 2015 v 22:55 | Raven |  Trush

Okenní parapet.
Západ slunce nad velkoměstem.
Krabička cigaret.
Ztracen uvnitř sebe samotného.

Osamělá noc:
Kouř a slzy.
Dívám se na dveře.
Proč tu nejsi? Odešel jsi.

Otvírám oči.
Další ráno.
Sněhové vločky.
Postel je prázdnější než kdy dřív.

Okenní parapet.
Co se změnilo?
Kouř, sníh a slzy.
Zůstal jsem sám.