Neexistující pouto . . .

9. října 2014 v 18:45 | Raven
Proč...
Proč já?
Chceš mě...?
Vezmi si mé tělo..
To co z něj zbylo.
Hrej si s ním...
S pouhou schránkou.
Schránka bez citu.
Pospěš...
Vezmi si to všechno.

Nezbývá nám mnoho času...


Nádherná myšlenka. Myšlenka na klid. Na věčné ticho.
Na smrt.

Proč? Pokaždé když na mě promluvíš, chci zemřít.
Před tím. Po tom...

Nenávidím tě? Ne.. Ani tě neuctívám.
Nevím co nebo kdo jsi.
Nevím co jsi pro ostatní.

Mesíáš? Možná..
Asi těžko.

Čím jsem si však jist..
Jsi jako já. Neexistuješ.

Nejsi stín ani prázdnota.
Nejsi.
Já též nejsem.
Nejsme.

Nezemřeme společně ani každý sám.
Nemůžeme.
Nesmíme.
Přitom nám nedali důvod...


..neodcházet.

Jsme stejní...Tak odlišní..
I tak jsou naše rozhodnutí jako ta ostatní.
Nelze je vzít zpátky.


Opradu?
Nikoli..

Proč se tedy stále rozhoduji?
Proč?

Proč zápasím sám se sebou?
Nerozhodneš-li.. zemřeš.
Chci pryč.

Odejít navždy..
Nebýt vidět.. Nevidět..?

Nevědomky mě nutíš rvát se dál.
Chci utéct..

Držíš mě..
Drtíš mé zápěstí a nutíš mě zůstat.
Aniž by jsi se na mě jen podíval.

Nepomůžeš mi odpovědět.
Rozhodnout se.
Musím. Chci přežít.

Ne.. Chci zemřít.
Nedovolíš mi to..

Proč? Trpím... A ty to víš..
Nepomůžeš...
Stojím tu tedy...
A při tom nejsem.
Proč?

Nenávidím tě?
Ne..
Jsi celý svět...
Vše co je venku začíná a končí tebou.

Jediným pohledem..

....dotykem.



- Raven
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama